Good old contemporary times. „Silver Lining” v Národní galerie v Praze

Silver Lining, fotografie z instalace

Adam Budak, šéfkurátor Národní galerie v Praze a spolukurátor výstavy Silver Lining uvádí v doprovodném textu, že „všechno zlé je k něčemu dobré“ neboli „every cloud has a silver lining“. Jestliže takto uvádí společnou výstavu pětadvaceti finalistů nejpopulárnějšího (sic!) ocenění pro umělkyně a umělce do 35 let v Česku, vnucuje se otázka – jak se dnes pozná co je dobré a co zlé? Ona frustrace a „trauma nenaplněných ambicí“, které Budak zkouší přebít optimismem výstavy, totiž asi pramení spíše ze současného stavu světa, není tématem uměleckých děl, je jejich podhoubím. Budak chce (podle svých slov se „zoufale snaží“) být ve výstavě pozitivní. To je v prostoru současného umění nezvyklý přístup. Být optimistický je možné pouze vzhledem k budoucnosti, optimistou směrem do minulosti je jen blázen a pro současnost jakoby v tomto rozvrhu bylo místo jen v rovině praxe, jaksi až v druhém plánu. Co to tedy znamená, je-li pozitivní přístup deklarován právě ve spojení s výstavou současného umění?

František Gross a Jindřich Chalupecký, nedatováno (40. léta, období Skupiny 42), Archiv Národní galerie v Praze, fot. Miroslav Hák

Silver Lining představuje přehlídku autorů, kteří byli za posledních 25 let uznáni za nejlepší umělce do 35 let věku. Nabízí tak skvělou příležitost podívat se na českou uměleckou scénu trochu s nadhledem a navíc zjistit, co vidí nový šéfkurátor na stavu české umělecké scény jako onen stříbrný lem temného mraku. Samo o sobě nelehké zadání, představit v rámci jedné přehlídky reprezentativní vzorek tvorby pětadvaceti umělců různého média, věku, východiska atp., ztěžoval navíc fakt, že Cena Jindřicha Chalupeckého je zatížena několika vrstvami usazenin sentimentu, očekávání a opovržení zároveň. Tím, že ji v roce 1990, nedlouho před Chalupeckého smrtí, zakládaly tři autority významné až legendární (Jiří Kolář, Václav Havel a Theodor Pištěk), mají CJCh a její laureáti pocit až posvátné výjimečnosti. Odtud se odvíjí též očekávání zásadní změny, která má proběhnout po oznámení vítězství: konečně se o jeho/její tvorbu mají začít zajímat média a vlastně všichni. Ještě předtím ale je nutné prezentovat se v rámci doprovodného programu (posledních 6 let) a především vystavit adekvátní, totiž nejlepší možné, umělecké dílo v předem daném, často nevyhovujícím, prostoru a v předem neznámém kontextu. To často končí frustrací z ne/poměru zájmu diváků (odborných i neodborných) a času, energie a zmíněných očekávání, investovaných do finálního projektu. Ne nutně, ale často: výsledkem posledního ročníku ostatně byla diskuse organizovaná frustrovanými finalisty o tom, kam dál s CJCh. Výsledkem byla smršť kritiky na hlavu zúčastněných organizátorů. Tedy úkol, který si na sebe Adam Budak a Jen Kratochvil vzali, totiž podívat se na ono stříbrné výročí s nadhledem a najít společnou jednotící linii, se zdá natolik překážkovou dráhou, že snad ani běžce v cíli neočekáváme. A skutečně, spíše než koncepčně uchopitelná výstava je v Praze prezentován živý katalog.

Silver Lining, fotografie z instalace

Silver Lining, fotografie z instalace

Architektonickou podobu výstavy vyřešil jako svůj příspěvek Dominik Lang, sám jeden z laureátů. Původně čistý a jednoduchý, ač relativně malý prostor v přízemí Veletržního paláce, otevřený výlohou do ulice, však, a je to smutnou tradicí přehlídek Ceny Jindřicha Chalupeckého, není vyhovující. Bohužel kombinace ideálu alespoň trochu abstraktního formátu panelu se s nápadem rozpadlého celku, vyvedeným doslovně jako na části vaječné skořápky, v nichž vězí nebo s nimi zápasí jednotlivá díla, nesešel a instalace tak působí spíše kýčovitě, legračně a přehlceně. Zároveň se jedná také o jistým způsobem mocenské gesto autora instalace, s níž se musí nutně potýkat všichni ostatní vystavující. Razantně to, po svém zvyku, vyřešil Jiří Černický, který do skořápky, jež mu byla nastavena, zarazil sekeru a na konec topůrka posadil malého Buddhu, uplácaného zřejmě z nějakého zvířecího trusu, a nazval instalaci Nezúčastněné nebezpeční. Další vítěz – Mark Ther – pak vystavil svůj portrét od jiného uznávaného umělce. To, že si vybral svou podobiznu od Václava Girsy, tedy sice provokativního, ale médiem klasického malíře, a podložil ji térákem (papír pokrytý asfaltem), naznačuje velmi ironický, lehce agresivní přístup. Sám Ther byl totiž po svém vítězství znám hlavně jako ten, který dělá videa. Jako by tak byl zúčastněný-nezúčastněný. Radikálnějším pak už je jen (mně osobně pochopitelné a sympatické) gesto odmítnutí účasti, kterým se (nezmíněni) prezentují Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov. Jediná autorská skupina (dvojice), která kdy Chalupeckého vyhrála.

Silver Lining, fotografie z instalace (Jiří Černický)

Ostatní laureáti víceméně nepřekvapili a jejich díla jsou rozpoznatelná a svým způsobem očekávatelná. Alespoň pro toho, kdo českou scénu alespoň trochu sleduje. A snad ani není koho překvapovat. Petr Nikl prezentuje dokumentaci svých akcí v kostýmu Bílého trpaslíka v krajině. Motiv kostýmu, zdálo by se, zapadá do současného trendu divadelnosti, zde je ale použit způsobem, který spíše podtrhuje zprostředkující roli dokumentárního záznamu/fotografie. Poetičnost Niklových hravých instalací zde naráží na transformační sílu fotografie, která estetizuje aniž by se ptala o dovolení a poetičnost přírody tak snadno skončí v kýči. Ve struktuře výstavy pak překvapí nečekané: Nikl zde vystavuje ještě druhý artefakt: nafukovací žirafky, jejichž návrh vytvořila v roce 1971 umělcova matka Libuše Niklová pro NP Fatra Napajedla, prostrkují krky jednou z částí instalace. Je zajímavé sledovat, co to udělá i se zralým a okázalosti vzdáleným autorem, jakým Nikl bezpochyby je, má-li mít výstavu v Národní galerii (ačkoliv loňská výstava v Galerii hl.m. Prahy byla zdařilá a Nikl potvrdil svou pozici umělce pro malé i velké, pro nejširší veřejnost v nejlepším slova smyslu).

Silver Lining, fotografie z instalace (Petr Nikl)

Osobně tomu říkám syndrom diplomové práce: jindy uměřený projev přeroste do projektu komplikovaného, fragmentárního až nadměrečného. Nikl samozřejmě zná své hranice lépe, než diplomanti, přesto právě instalace nafukovacích žirafek a dokumentace pohybů Bílého trpaslíka v nehomogenním celku výstavy Silver Lining nefunguje. To platí také o prezentaci klasického sochaře Michala Gabriela, jenž má většinu realizací v bronzu. Zde vystavuje Trojnožku (1991), která formálně jakoby zapadala do trendu důrazu na materialitu (socha mimo to připomíná také některé Kinterovy chodící větve). Vše však je vymodelováno z jednoho kusu a tak objekt vyzní pouze jako formální nápodoba toho, co je současným uměním. Vzhledem k době výroby však jde ale nedůvěryhodnost na vrub výběru kurátorů.

Další strategií vzepření se je instalace využívající volně strategii site-specific. Tomáš Vaněk se prezentuje svými stříkanými šablonami, které tentokrát jsou prasklinami na přiděleném dílku skořápky, na vedlejší dílek pak připnul prasklé balónky do nepravidelných kaňkovitých útvarů a estetizoval tak výstavní architekturu samu. Markéta Othová – jakoby v polemice s fotografiemi loňské finalistky Lucie Scerankové, která používá často vtipně šálivé momenty všedního prostředí, jimiž zdůrazňuje poetickou nejistotu – prezentuje fotografii koberce položenou ve zvětšenině na zemi, což bylo zřejmě nejlepší možné místo v expozici, které na Othovou zbylo. Přes fotografii je pak ležérně pohozená skořápka. Má-li rozbité vejce ve výstavě nějakou funkci, ať už panelu nebo díla, bohužel spíše ruší a vnucuje se, než sceluje.

Silver Lining, fotografie z instalace (Eva Koťátková)

Silver Lining, fotografie z instalace (Eva Koťátková)

Tři vystavující pracují ve svých dílech přímo s tématem přizpůsobování, překvapivě pak s opačným vyzněním: Jiří Skála nechává dva placené brigádníky navzájem se učit rukopis, kdežto Roman Štětina naopak po tvrdých geometrických útvarech ze školního kabinetu matematiky (repliky ze sádry) nechává stékat tzv. inteligentní plastelínu. Eva Koťátková pak prezentuje další ze svých výchovně-mučících surreálně působících objektů, kde tělo je nuceno přizpůsobit se podmínkám nátlaku, či instituce. Tak obří rozskřípaný hrot plnicího pera se sice přizpůsobil, přestal ale plnit svou původní funkci. Obří nůžky vypadly z bdělého snění či představ psychopatických pacientů, kterými se Koťátková dlouhodobě zabývá, ale v prostoru výstavy působí dost neškodně. František Skála a Jiří Příhoda se vzepřeli zapojení do celku výstavy a tedy i do instalace, po svém a podobně bylo umístěno dílo (již zesnulého) Jána Mančušky: obsadili pozice po obvodu místnosti a pozornost jim náležící směřuje ven z prostoru, nikoliv dovnitř.

Silver Lining, fotografie z instalace (Mark Ther)

Silver Lining, fotografie z instalace (Roman Štětina)

S tímto principem daleko nejvýrazněji pak pracoval Michal Pěchouček, který si typicky poťouchle užívá pozici na hraně mezi nebezpečím (zde symbolicky ztělesněným rozpínajícími se skořápkami) a nenápadným vycouváním. Venku před budovou si v době vernisáže otevřel střelnici, kde bylo možné vystřelit si karikaturně upravenou podobiznu některého z laureátů. Skvělé gesto, jehož ostré hrany trochu otupuje fakt, že akce se bude opakovat ještě několikrát během trvání výstavy. Opakovaný vtip nejen, že není vtipem, ale ztrácí se i důležitá rovina potěšení z neopakovatelnosti autentického okamžiku.

Snad jediný umělec překvapil, když se odpoutal úplně od „svého média“, kterým je malba (jeho vítězství v CJCh 2012 způsobilo svého času vlnu zadostiučinění klasických brblalů) a vystavil kostým (od vernisáže prázdný) připomínající Schlemmerovy futuristické divadelní návrhy. Vladimír Houdek vystavil zbytky po performance, která sama o sobě velmi jasně čerpala z avantgardního divadla. Tanečnice (tedy nikoliv autor sám) se pomalu otáčela ve svém dílku skořápky a případně (minimálně a spíše neplánovaně) reagovala na podněty diváků, kteří na vernisáži sledovali nejednou všech asi 15 performativních gest různých autorů.

Jenže důvodem, proč se avantgardní kostým (stopa po performance) minul s tím, co dává dílům podobného typu sílu (autenticita nebo mechaničnost až nelidskost, dokonalá koordinace pohybů a prostředí ve kterém se představení odehrává), nebyla pouhá nezkušenost autora s podmínkami funkční divadelnosti v umění, ale také samo téma. Jinak též ztělesněná esence aktuálního problému.

Silver Lining, fotografie z instalace

Ještě před (doslova) pár lety se v galeriích i na samotné přehlídce finalistů CJCh vyskytovalo odkazů na modernu a tedy její ideály, jejich nenaplnění a naopak aktuálnost, relativně mnoho. Mnohokrát opakované Buergelovo heslo „moderna je naší antikou“, prohlásil ještě v zimě roku 2013 kurátor Jan Zálešák za motto výstavy Vzpomínky na budoucnost 2, Václav Magid pak na finále CJCh téhož roku využil Schönbergovu avantgardní dvanáctitónovou stupnici pro sdílení pseudo/revolučních hesel. Zájem o definování životního prostoru nově a jinak, průzkum reakcí a možností naplňování levicových radikálních hesel o změně společnosti, ale i další reflexe nemožnosti změny, to vše říkalo cosi o světě kolem.

Od té doby se ale něco na české scéně změnilo. Místo podvojnosti moderní a nemoderní, minulost a současnost, zdá se dnes důležitější zdůrazňování naší sdílené (ve všech významech slova) přítomnosti. To, co se změnilo tak podstatně, možná není ani tak celý svět (respektive, ten se mění neustále), ale spolu s orientací na tzv. postinternetové umění, které do Česka v posledních dvou letech dorazilo, se mění i způsob reflexe světa.

Minulost jako nepřebernou studnici traumat nahradila studna vědění a téma sebe/vzdělání, informovanosti a informací obecně. Tedy projekt současnosti, která věří na budoucnost. Posud je tedy možné konstatovat pozitivitu v absenci negativity nebo snad i určitou bdělost, která se soustředí více na tady a teď než dříve a jinde. K tomu samozřejmě přispívají i pohyby v institucích stávajících i nových. Především právě Národní galerie, která odhlédla od osobních sporů a od loňského roku znovu hostí, ob rok s Moravskou galerií, výstavu finalistů CJCh a teď aktuálně i zmíněnou výstavu k jejímu 25. výročí, pod názvem Silver Lining. Jedná se ale i o sebeorganizaci umělecké a kriticko-kurátorské scény ve Spolku Skutek, s čímž obecně přichází větší propojení jednotlivých aktivit.

Silver Lining, fotografie z instalace

Budeme-li chtít porovnat konkrétní projevy těchto změn s realitou, představenou na výstavě Silver Lining, nebude to ale snadné. Je pravda, že z modernismu čerpající díla zde patří k těm méně úspěšným, to může být ale způsobeno stejně tak mnoha faktory, které s zeitgeistem nesouvisí.

Zásadní otázkou tu zůstává, jak reprezentovat současnost jinak než zprostředkovaně skrze současné umění? Jedním z nejpalčivějších témat (Střední) Evropy je dnes nutnost ujasnit si vlastní hodnoty a jejich hodnoty. Od devadesátých let jsme se (víceméně) naučili pluralitě a vzájemné toleranci k těm jiným, mladí byli vedeni k objevování a ovládnutí čím dál více schopností těch druhých. Dnes naopak musíme znovu a znovu promýšlet, co vlastně chceme, co můžeme a jak v rámci všech těch v minulosti dosažených možností zůstat tím, kým jsme. To totiž znamená něco víc, než toleranci, znamená to přijetí jiného jako rovného. Pokud je toto adekvátním obrazem světa, který se právě (učí rozpoznat v co se) transformuje, pak je zájem umělců o současnost nanejvýš důležitý pro celou společnost a výstavu Silver Lining je možné vnímat právě jako pokus podívat se pozitivně do budoucnosti a v současnosti se pokusit o uspořádání jednotlivců udržitelným způsobem. Snad by tak o novém umění bylo možné mluvit jako o přítomném umění (místo vyprázdněného pojmu současné)?

Aplikováno na zmíněný příklad prezentace laureátů pod názvem Silver Lining, možná nám pomůže, když ji přestaneme chápat jako výstavu: tedy koncepčně uchopitelný celek, s nějakým záměrem, více či méně pevnou rukou kurátora, čitelným (nebo méně čitelným) sdělením. Svým způsobem tedy hierarchickou (nebo záměrně nehierarchickou) strukturu. Tomu prostě Silver Lining neodpovídá. Adam Budak v doprovodném textu píše, že chápe svůj vklad jako poskytnutí prostoru pro zpřítomnění Ceny Jindřicha Chalupeckého jako instituce. To je ale zpětně čitelné jen obtížně a ze Silver Lining to návštěvník, především skrze naučnou a reprezentativní instalaci v patře, věnující se Jindřichu Chalupeckému a současným autoritám vyjadřujícím se o Ceně. Budak navíc nabízí udičku v podobě odkazu na intelektuální dědictví, které naznačuje, že celek míří uchopením mimo zažité rámce.

Silver Lining, fotografie z instalace

Název je totiž odvozen z citace (viz úvod tohoto textu), kterou najdeme v maškarním dramatu Comus, napsaného roku 1634 Johnem Miltonem. To si zaslouží krátký komentář. Comus je, jak je u tohoto barokního žánru obvyklé, víceméně řízenou perfomance se scénářem, tancem, zpěvem, hostinou a hosty. Tématem hry je moc, projevující se ovládnutím spojeným výrazně s erotikou a uspokojením sexuálního potěšení. Žena, uvězněná démonem, se nepoddá snadno jeho oblouznění a naopak se snaží neustále bojovat, (fyzicky uvězněná v podivném křesle) proti neracionálnímu ovládnutí a vášním, rozumem a čistou myslí. Ani jedna z protistran tohoto boje ale nemá navrch – rozum ani tělo neovládnou druhého zcela a k řešení tak musí pomoci příbuzní a nadpozemské andělské síly.

Převedeno na Silver Lining, pak je jasnější, že Budakův zásah do uspořádání uměleckých děl podtrhuje vztahy mezi jednotlivci, autonomními jednotkami, kde žádná z nich nemůže ovládnout prostor příliš. Langovy skořápky jsou několika autory potlačeny, odmítnuty ale racionálno a iracionálno, tělesno a abstraktno se potkávají, ale nikdo nevyhrává. Uspořádání, které se nutně musí soustředit na současný, neustále probíhající boj, na sdílení, vztahování se a vyvažování autonomních jednotlivců, je tím pozitivním, co Silver Lining na českou scénu přináší a co je zároveň příspěvkem do diskuse o vztahu umění a výzev současnosti.