„Temporary Store-room – Sculpture: Case Study 1” at Plato Ostrava

This project dedicated to sculpture is the first of a series of short-term presentations introducing alternatives and possibilities discovered by contemporary artists who use classical approaches in their work.

In the recent years there has been a remarkable turn towards sculpture, assessing the modernist tradition and stimulating reflection on the significance of figuration in the context of new materials and media. Its protagonists turn back to a kind of primitivism, reductivism, plasticity and understandability, or on the contrary to ambivalence of material and meaning, to playing with expectations and with the evident or latent performativity of the sculptural work.

The project aims to present – without seeking to be either systematic or exhaustive – the above mentioned aspects of this turn to sculpture. Our approach to the issue is expressed by the metaphor of a “store-room”: Artworks whose mutual relations are not defined by any hierarchy nor interpretation can be encountered in one place. Our intention is to display loosely structured examples of a certain tendency, which cannot be perceived as a programme, but rather as a summary of individual reactions to the possibilities of sculpture (as artefact and creation) in contemporary art.

Jakub Adamec, Marek Pokorný

Gizela Mickiewicz, What you see is what you deserve, 2015, concrete canvas, steel pipes, acrylic paint, steel; aprox. 110 x 70 x 55 cm

Rafał Dominik, He would like to make out with her, but She’s on the phone a.k.a. Carrara Lovers, 2016, Carrara marble, 33,8 x 44,5 x 4 cm, courtesy of the Artist and Kasia Michalski Gallery

Katarzyna Przezwańska’s works

Projektem věnovaným soše zahajujeme sérii krátkodobých prezentací představujících alternativy a možnosti objevované současnými umělci, kteří ve své tvorbě užívají klasické postupy, anebo je nějakým způsobem promýšlejí. V posledních letech totiž došlo k pozoruhodnému obratu k soše, který zhodnocuje modernistickou tradici a podněcuje promýšlení významu figurace v kontextu nových materiálů a médií. Jeho protagonisté se vracejí k jistému primitivismu, reduktivismu, plasticitě a srozumitelnosti, anebo naopak k materiálové a významové ambivalenci, hře s očekáváním či zjevnou, respektive latentní performativitou sochařského díla. Reflexe historických forem i postkonceptuální expanze současných umělců do prostoru sochařství jsou zjevně stále přitažlivější, jak o něm svědčil například projekt Lapdárium připravený Ateliérem sochařství Dominika Langa z roku 2014, k němuž vyšla důležitá stejnojmenná publikace (spolueditorkou byla Edith Jeřábková).

Projekt chce – bez nároku na systematičnost či úplnost – prezentovat zmíněné aspekty tohoto obratu. Metafora „depozitáře“ pak vyjadřuje náš přístup k problému: na jednom místě se lze setkat s uměleckými díly, jejichž vzájemné vztahy v daném prostoru nejsou určeny nějakou hierarchií či interpretaci. Jedná se nám o slabě strukturované předvedení příkladů určité tendence, kterou nelze vnímat jako program, ale spíše coby souhrn individuálních reakcí na možnosti sochy a sochařství v současném umění.

Socha totiž zemřela, jakmile jsme zpochybnili možnost jakéhokoli pevného bodu ve vesmíru, jakoukoli navždy platnou orientaci v prostoru a díky novým médiím i jakékoli „skutečného“ místa. Ztráta a mizení centra, bodu, kam směřuje náš pohled a pohyb našeho těla a kde se pro nás rodí význam, logicky zrušily i místo, na němž jsme k zastižení – my, stejní jako před chvílí. A situace subjektu, který za to všechno může, je dnes stejně prekérní jako postavení umělce a kurátora na trhu práce.

Jarmila Mitriková & Dávid Demjanovič’s works

Tomáš Roubal’s works

Temporary Store-room – Sculpture: Case Study 1, exhibition view

Temporary Store-room – Sculpture: Case Study 1, exhibition view

Matyáš Chochola, Fragment of a Temple, 2015, green molten glass, rubber, stone desk, 53,5 x 91 x 56 cm

Temporary Store-room – Sculpture: Case Study 1, exhibition view

Nedostupnost někdejší zkušenosti se tak nejprve zhmotnila v řadě společensky nesdílených oscilací mezi citem, pocitem a racionální konstrukcí, poté v objektu, který sochu nahradil jako vždy vzdálený předmět touhy, a konečně v rozpadu plastické formy do prostupného a komplexního světa instalací. Od „negativního stavu pomníku“ z dob modernismu se sochařství přesunulo k „ontologické nepřítomnosti“ minimalismu a postmoderny, abychom mluvili jazykem Rossalind Kraussové. Rozšiřování pojmu sochy nevedlo nikam a jeho implozi jsme snad už oplakali.

Jestliže se však plastičnost, kterou charakterizuje napětí mezi povrchem a jádrem („pohyb z nitra charakterizuje plastičnost“, říká Petr Rezek), obsesivně vrací, vstupuje zadními vrátky a zjevuje se nám ve snech, pak jenom v logice své absence. Vyplňuje vytěsněná přání, diskutuje svůj protipól, úlevně se mihne před našima očima, aniž by pohnula lidmi. Socha je už jen iluzí a sochařství principem, který post-historicky přetrvává. Čas od času se protne místo, čas a důvod, aby se dílo jevilo být sochou, nicméně je tu vždy ještě jiná příčina tohoto zdání, než je plastický tvar sám coby určení významu: nutkavá vzpomínka na minulost, potřeba popřít efemérní tok informací a obrazů, snaha překódovat jiné médium či ve všech médiích se pohybovat suverénně, ale také vymezit místo a určit prostor… Sochařství se stalo zajatcem jiných oborů a umělecké praxe spojené s plynoucí, a tedy unikající a nedůtklivou věčnou přítomností.

Marek Pokorný, Jakub Adamec